Jeskyně (2010)
Kalná a chladivá
v rýhách se ukrývá
loudá se pod listím
hlínou se brodí jako temný stín
Pak škvírou ve skalách
spláchne si z těla prach
a čistá hřejivá
krápníkům na hrot kámen přílívá
Bílým kamením touha zmítá
Dává znamení neživá
Radost pramení z kapky která
umí být trpělivá
Kapka bývá váhavá
žádný neví
kdy se rozhoupá
Kdo se cítí osamělý
musí ji chytit
než se oddělí
Díra v zemi stále
ještě není propastí
Možná země jen zívá
Propast přichází
s lidskou bolestí
s místem odkud
nikdo se nedovolá
V hloubce tma
se houpá
jako tráva pod vodou
zdola prsty v nás
máčí
Propast zajímá
kam až popojdou
Ví že nikdo z nás
neodolá
Točí se vír
Někdo se chystá být
Jsou dny kdy té rány neubývá
Jsou dny kdy se rána nehojí
Jsou dny kdy je rána nakažlivá
Propast otevírá náruč svojí
Jsou dny kdy se zdá že je to studna
která vodou tváře ochladí
Jsou dny kdy je krásné být až u dna
a už se od něj nikdy neodrazit
kdy se všechno v dobré obrací
Jsou dny kdy se štěstí v dlouhých řadách
vznáší nad hlavou jak na oblacích
Příběh který nikde nezačíná
Jen to někde v hloubce zachrastí
Propast může být i pohostinná
Jen to vykládejte propasti
Fascinace!
Fascinace!
Poutavá i prázdná
Klouzavá i dávivá – dávivá!
Fascinace!
Fascinace!
Náhodná i stálá
Vnímavá i svéhlavá – svéhlavá!
Přátelská i sžíravá
Současná i dávná
Spoutaná i toulavá – toulavá!
Valounek ticha se přibatolí
Do vody kleká řeč nevyřčená
jak do cizího soukolí
A voda dělá že nerozumí
O slova pleská jak o břehy skal
a pak se celá rozešumí
a ze všech koutů vytryská
Křik všechno dobré rozleptá
Valounek mívá zakrytou tvář
Snaží se stát
a nehýbat
Svět býval milý a pevný
Křik všechno dobré rozdrolí
Valounek skrývá před křikem tvář
K řece se choulí a předstírá
že není
Už jenom pár kroků
a ze samoty svojí
vyleze ven jako z nory
kdo se nebojí
poslední krok
hádá se s vůlí
a tak poperou
V úkrytu kdo čeká
kdy už se něco stane
Zůstane to jako vždycky
všechno při starém
jediný krok
hádá se s vůlí
a tak poperou
Přes větvičky chvojí
kdo pozoruje dění
ten se těžko provdá ten se
těžko ožení
vábivá past
Úkrytu časem
se špatně odvyká
Úkryt je sladká
vábivá past
Časem nám úkryt
život spolyká
Samota je jediná!
Tak příště snad... !?
Stropy se bojí závrati
z té hrozné hloubky pod sebou
která co vezme nevrátí
jak černý chladný dravý proud
Očima bloudí po stěnách
Samy svou vlastní oblohou
která je příliš vzdálená
Stříbrem kámen voní
Žízní kterou neuhasí
Šmátrá kde v pouzdře má
dávné časy
Svítá
Kámen místo hledá .... - svítání!
Dávné pouzdro v dlaních
svírá
Neví co bude dál.... - svítá!
Žádný proud ho neutopí
Jen skála svíravá
Brání mu jít
Jen skála svíravá
jako stropy
Pramínky otázek po zdi kanou
Hledají puklinku otevřenou
Víc než dva prstíčky neprostrčí
Padají nicotě do náručí
Otázky
staví ruce
od země
nahoru
Doufají že se s těmy
které přicházejí shora
neminou
Otázky
vystrkují svoje
otazníky
jako sadaři
až ke koruně
ale stále se jim
nedaří dosáhnout
Některé otázky
spouštějí ruce
dolů
Doufají že v té tmě
ty
které přicházejí
zdola
neminou
Otázky svými otazníky
mávají
kolem sebe
jako navigátoři
Netuší
zda se jim podaří
něčeho dosáhnout
Spousta věcí může projít
malou skulinou
Každý však má jen tu svojí
která může jenom jemu
průchod nabídnout
Obstojí či neobstojí?
Malinká
puklinka!
Díra v plotě – jizva v kůži
Škvíra ve dveřích
Každý den se šance úží
Ať je těžké nebo lehké
jako pápěří
rozhodnutí nelze dlužit
Naděje vždy kousek zbývá
Nehoří – jen přihořívává!
Pod balvanem cosi se hýbe
jako řeka
která se na světlo sápe
a nechce čekat
S balvanem třese se zem
Některé stromy
kořeny uhýbají
jiné to zlomí
Marii se zdá
že svět pospíchá
Cíl se v mlze motá
Loď už kotvy potápí
Kotvy potápí...
Otvor je zavalený
balvanem noci
Co je tu uschované
to bez pomoci
snaží se proplazit ven
a sílu sbírá
zůstane tady po něm
jen prázdná díra
Všichni ještě spí
Nikdo netuší
S čím se v ranní mlze
setká po probuzení
Po probuzení...
Marii se zdá
že svět nevnímá
Dál ji srdce bolí
Balvan zlehka políbí
Zlehka políbí...
Zase se zatřese zem
Balvan se brání
Zase se zatřese zem
Však bez ustání
kořeny ustupují
a balvan matou
Lidi ho neunesou
neví jak na to
Lidi ho neunesou!
Marie k zemi je schýlená
s náručí vyprázdněnou
Že každá doba je šílená
když klečíš na kolenou
Marie k zemi je schýlená
s náručí vyprázdněnou
Že každá doba je šílená
je-li na vybranou
Sedíš tu na zemi schýlená Mariáno!
s náručí vyprázdněnou Mariáno!
Doba je pokaždé šílená Skálu prázdnou
Mariá! Mariá! ráno ti přichystá!
Sedíš tu To že sám
v klubíčku schoulená se zdvíhá
s náručí osiřelou kámen
Že každá doba je šílená nejsou čáry žádné
víš jen ty jediná ! víš jen ty jediná!
Jenom ty jediná! Jenom ty jediná!
Jenom ty jediná! Jenom ty jediná!
Úkryt či vězení?
Povrch či podzemí?
Za která slova
můžem se schovat?
Která nás pozmění?
Kterých se máme bát?
Kdy které začíná?
Kterých je mnoho
až dusit mohou?
Která jsou jediná?
Správná...?
Povolí
naviják?
Povrch či podzemí?
Háček je zadřený
Zda někdo volá
nebo jen zdola
tma cinká o stěny?
jak vlastní plagiát
Mrskají sebou ...
Utáhnout nebo
povolit naviják?
Slova plachá
jak malí šneci
poletují
okolo věcí
neproniknou
závalem touhy
namísto jmen
šedavé šmouhy
Slova plachá
jak malí šneci
poletují
okolo věcí
namísto jmen
nejasné skvrny
pobodají se
o vlastní trní
Ponorná řeka
na povrch vyplouvá
vyplouvá – háček
v ústech se třpytí
Ale jak? Ale jak?
Jeskyně
Ve stínu jeskyně jiskřičky poletují
položím mezi ně znavenou duši svojí
jestli se ztratí
kdo ví
Ozvěna slyší mně
ale nic neodpoví
